genealogie rodu Ingvort/Inguort/Inquort/Inquart a několik poznámek k osobě a rodině mého předka Karla Brantla

Již řadu let se zabývám genealogií a historickými materiály, které s touto problematikou souvisejí. 

Kromě mnoha jiných mám tak rovněž zpracovaný rodopis mého vlastního rodu z otcovy i matčiny strany, který obsahuje již více jak 850 dohledaných předků a příbuzných.

Po svém otci jsem získal velmi neobvyklé příjmení - Inquort.

Podoba našeho jména se ovšem v průběhu staletí proměňovala-

v nejstarších matrikách se objevuje v podobě Ingvort, psané někdy také jako Ingwort či Inguort, v mladších matrikách, zřejmě pod vlivem latiny, začali někteří faráři jméno zapisovat v podobě Inquort, Inquart (ovšem i Inqvort, Inqvart; někdy q bylo psané jako kv apod.); v podobě Inquort zůstalo v mojí rodině, přestože můj pradědeček a někteří jeho sourozenci (celkem jich měl 9)  byli křtěni jako Ingvortovi.

Obecně se dá říci, že zatím nejstarší v matrikách dohledaná podoba našeho jména, tedy podoba původní, je Ingvort.

Zatím nejstarším dohledaným předkem je Jiřík Ingvort (asi 1677-1746), který byl krejčím v Chlumíně. Rodina žila pod čp. 19 a později čp. 64.

Obec Chlumín leží v úrodné polabské nížině při silnici z Neratovic do Kralup nad Vltavou, asi 7 kilometrů vzdušnou čarou od Mělníka a 14 kilometrů od hranic hlavního města Prahy.

Chlumín (tehdy zvaný Klomín) byl kdysi významným městečkem s trhovým a hrdelním právem, s tvrzí a od počátku 17. století se zámečkem. Katastrofu pro městečko znamenala třicetiletá válka, během níž více než jedna polovina domů lehla popelem. Trvalo dlouho, než se Chlumín opět uspořádal do obce. V roce 1707 za držení rodu Údrckých z Údrče se stal Chlumín opět městečkem – Údrčtí z Údrče bývali coby levans (hlavní kmotr, ten, který držel dítě při křtu v náručí) u Jiříkových dětí (celkem jich bylo 13), což svědčí o tom, že Jiříkova rodina patřila tehdy k váženějším měšťanům a po několik generací k mistrům krejčovského řemesla.

Tento Jiřík Ingvort je podle všeho zatím jediným dohledatelným přímým předkem všech v současnosti žijících Ingvortů, Inguortů, Inquortů a Inquartů. Jeho potomci, prapotomci – respektive moje přímá větev - žili v Chlumíně do poloviny 19. století, odkud přešli nejprve do Byškovic, Obříství a do Libiše, kde se narodil můj dědeček Josef Ingvort (1919-1981), a nakonec do Prahy.

Strýc mého dědy – Antonín Ingvort (1888-1949) odešel z Byškovic za prací do Ponědrážky a stojí u zastoupení rodin Ingvortů v jižních Čechách kolem Třeboňě.

Bratr mého dědy odešel na Mostecko a přivedl tak Ingvorty do severočeské oblasti.

Celkem je Ingvortů v Česku k roku 2015 - 37.

Další moji příbuzní, ve variantě příjmení Inguort, žijí v oblasti, kde se můj dědeček narodil, tedy na Mělnicku (k roku 2015 – 3). Několik příbuzných rodin mého dědečka se uvádí v Praze a v Kostelci nad Ohří - 5

Inquortovi, k nimž patřím variantou jména i příbuzenstvím, žijí v Praze, v Brandýse nad Labem, Neratovicích, Mělníku, Žatci, Zlaté u Říčan, Jičíně, Hořicích, Frýdlantu a Holešově; je nás velmi málo- já a můj bratr máme dohromady 5 potomků; celkem je Inquortů 18

Odhaduji, že celkem je v České republice něco málo nad 60 nositelů našeho příjmení, ať už v podobě Ingvort, Inguort či Inquort.

 

Již zmíněný můj přímý předek Jiřík Ingvort (asi 1677-1746) měl zřejmě mladšího bratra Václava psaného později jako Ingvart (asi 1688-1756), který se rovněž narodil v Chlumíně a který byl primátorem a městským písařem v Roudnici nad Labem. Coby kmotr některých jeho četných dětí se často opakuje Petr Pavel Columbani (1682-1748) významný stavitel italského původu (z Milána), který se usadil v Roudnici.

 

Jeden z vnuků mého předka Jiříka - Johann Anton Ingvort (*1744) se sice narodil v Chlumíně, ale přiženil se do Prahy a pracoval zde ve službách hraběte Nostice na Malé Straně, jeho syn Wenzel Klement Karl Inquart (*1775) byl celním úředníkem v Uhelné a v České Lípě a jeho syn- Johann Heinrich Inquart (1816-1896) se stal císařským úředníkem, tajným finančním radou a byl povýšen do šlechtického stavu jako Johann Heinrich Ritter von Inquart. Jeho sestra Maria Antonia Barbara Inquartová (*1812) se provdala za Johanna Christopha Seysse, přičemž jejich syn Emil Seyss (1841-1920) připojil později ke svému příjmení rodné příjmení své matky (respektive příjmení svého nobilitovaného strýce Johanna Heinricha), čímž pro jeho potomky vzniklo příjmení Seyss-Inquart. Jedním z jeho synů byl pak neblaze proslulý Arthur Seyss Inquart (1892-1946), nacista, rakouský spolkový kancléř a později říšský místodržící obsazeného Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko, který byl po skončení války souzen norimberským soudním tribunálem- za válečné zločiny byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Akt byl vykonán 16. října 1946.

 

Jiříkův syn a můj přímý předek Václav Ingvort (*1722) měl za manželku Ludmilu Koželuhovou (*1734), která pochází z velvarského rodu Koželuhů, z nichž tuto rodinu proslavili významní hudební pedagogové a skladatelé Jan Antonín Koželuh (1738-1814) a Leopold Koželuh (1747-1818)

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Brantlovi

Ze strany své matky patřím k potomkům rodiny Brantlů.

K mým přímým předkům patří velmi zajímavá a myslím si, že stále ještě trochu pozapomenutá osobnost mého prapraprapradědečka Karla Ferdinanda Brantla (1801 - 1871), silničního a žlezničního inženýra, nadšeného historika-archeologa a kreslíře, jehož dílem a odkazem se větší měrou zabývali vědečtí pracovníci z Historického ústavu AV ČR, především PhDr. Robert Šimůnek, Ph.D., DSc., v rámci digitalizace pozůstalosti českého historika Augusta Sedláčka - viz www.augustsedlacek.cz/?q=cs/brantl

Zde je zatím ovšem chybně uveden jako Karel František Brantl, přestože byl dle zápisu v matrice křtěn jako Karel Ferdinand.

 

Potomci tohoto Karla Ferdinanda Brantla (1801 Žamberk - 1871 Vídeň) a tedy další moji předkové

Také potomci Karla Brantla vesměs pracovali při c. k. železnici v Praze ve stopách svého otce a někteří jeho vnuci rozvíjeli výtvarné nadání jako malíři porcelánu, respektive umělečtí dekorativní malíři, na Kotlasce v Praze. Karlův vnuk, můj prapradědeček Josef Brantl (*1856) vycestoval dokonce roku 1887 s manželkou a třemi dětmi do švýcarského Riesbachu, kde se nějakou dobu věnoval této své profesi – přepisuji z pamětí jeho nejstaršího syna, tj. mého pradědečka, Ladislava Brantla (*1881):

 „Prostrednictvim sestry mé matky teta Bibijana sprostředkovala teta memu otci místo uměleckého malire v továrne ve Svičarsku v meste Züruchu, kde otec maloval na kovové ozdobné nadobí a hodinky a ruzne nadherné ornamenti pamatne vyjevi z deniho zivota, krajinky a ruzné…“

(pradědeček měl švýcarské školy a s češtinou pak bojoval po celý život)

Nevím jistě, jak dlouho rodina pobývala ve Švýcarsku, ale jisté je, že další Josefův syn Karel, zřejmě nejmladší potomek, se roku 1894 narodil opět v Libni (během pobytu ve Švýcarech se narodily 3 dcery, z nichž nejmladší krátce po narození zemřela a do Prahy se již nepodívala).

Již zmíněný Ladislav Brantl (*1881), můj pradědeček, pracoval jako soustružník kovů a zámečník na Žižkově a svoji společenskou povahu a organizační schopnosti uplatnil v činnosti I. Dělnického tamburašského a dramatického sboru v Žižkově (založen 19.9.1907 za účelem- pěstovati hudbu na jihoslovanské nástroje "tamburise" a divadlo). Ladislav Brantl byl nejen jeho členem, ale i předsedou (v letech 1913, 1918 a 1924). Jak vyplývá z dochovaného slavnostního projevu mého pradědečka z roku 1937, jednalo se tehdy o jakousi nadstavbu či přístavbu k již existujícímu spolku- Všeodborová dělnická vzdělávací beseda "Karel Marx" v Žižkově (založena 1903 za účelem- pořádati hospodářské, vědecké a z různých oborů práce přednášky, rozhovory a schůze, z kterých politika i náboženství je vyloučeno).

Jeho dcera Jitka Brantlová (*1919), provdaná Matějíčková, moje babička, mi vyprávěla, kterak její otec s ostatními tamburaši ve volných chvílích piloval hru na drnkací nástroj – tamburu (též zvaný brač) a snažil se lásku k drnkání vzbudit i v dceři (neúspěšně; odradily ji počáteční mozoly z kovových strun). Dost možná, že dělnický spolek měl už dost řečí a přednášek na téma proletariát, kapitalista, stávka apod. a chtěl se pobavit nějakou neužvaněnou tvůrčí činností. Tamburašské sbory byly a dosud (právě i na Žižkově) jsou zvláštním kulturním fenoménem.

 

Tamburašská hudba pochází ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie. Její charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích tamburových nástrojů od těch se sopránovým laděním až po basové. Nejstarší tamburašský orchestr vznikl v chorvatské Slavonii roku 1847. Výuka tamburašské hudby začala na univerzitě v Záhřebu oficiálně roku 1882. Originální hudba brzy pronikla, často díky těm, kteří odcházeli za prací nebo studiem, dále do Bosny, Dalmácie, Slovinska, Vojvodiny, Srbska, ale i k nám, na Slovensko, do Rakouska, Německa a v rámci vystěhovalectví až do daleké Ameriky a Austrálie.

O rozšíření obliby těchto souborů se u nás zasloužili naši pradědové, vojáci bývalé rakousko-uherské armády, kteří sloužili v zemích bývalé Jugoslávie. Odtud přiváželi domů tamburašské hudební nástroje a zakládali u nás první spolky. Brzy jich bylo kolem stovky, takže 17. 5. 1903 byl dokonce ustaven „Svaz tamburašských spolků československých“.

Pro tamburašské soubory si jejich kapelníci upravovali skladby z tehdejšího repertoáru populární hudby, hojně aranžovali oblíbené lidové písně a šlágry, ale i přizpůsobovali a přepisovali, vzhledem k možnostem amatérských neškolených muzikantů, i náročnější partitury velikánů české i světové vážné hudby. Tamburaši hráli k poslechu i tanci při nejrůznějších slavnostních příležitostech a byli jakousi něžnější obdobou břeskných dechovek.