genealogie rodu Ingvort/Inguort/Inquort/Inquart a několik poznámek k osobě a rodině mého předka Karla Brantla

Již řadu let se zabývám genealogií a historickými materiály, které s touto problematikou souvisejí. 

Kromě mnoha jiných mám tak rovněž zpracovaný rodopis mého vlastního rodu z otcovy i matčiny strany, který obsahuje již více jak 850 dohledaných předků a příbuzných.

Po svém otci jsem získal velmi neobvyklé příjmení - Inquort.

Podoba našeho jména se ovšem v průběhu staletí proměňovala-

v nejstarších matrikách se objevuje v podobě Ingvort, psané někdy také jako Ingwort či Inguort, v mladších matrikách, zřejmě pod vlivem latiny, začali někteří faráři jméno zapisovat v podobě Inquort, Inquart (ovšem i Inqvort, Inqvart; někdy q bylo psané jako kv apod.); v podobě Inquort zůstalo v mojí rodině, přestože můj pradědeček a někteří jeho sourozenci (celkem jich měl 9)  byli křtěni jako Ingvortovi.

Obecně se dá říci, že zatím nejstarší v matrikách dohledaná podoba našeho jména, tedy podoba původní, je Ingvort.

Zatím nejstarším dohledaným předkem je Jiřík Ingvort (asi 1677-1746), který byl krejčím v Chlumíně. Rodina žila pod čp. 19 a později čp. 64.

Obec Chlumín leží v úrodné polabské nížině při silnici z Neratovic do Kralup nad Vltavou, asi 7 kilometrů vzdušnou čarou od Mělníka a 14 kilometrů od hranic hlavního města Prahy.

Chlumín (tehdy zvaný Klomín) byl kdysi významným městečkem s trhovým a hrdelním právem, s tvrzí a od počátku 17. století se zámečkem. Katastrofu pro městečko znamenala třicetiletá válka, během níž více než jedna polovina domů lehla popelem. Trvalo dlouho, než se Chlumín opět uspořádal do obce. V roce 1707 za držení rodu Údrckých z Údrče se stal Chlumín opět městečkem – Údrčtí z Údrče bývali coby levans (hlavní kmotr, ten, který držel dítě při křtu v náručí) u Jiříkových dětí (celkem jich bylo 13), což svědčí o tom, že Jiříkova rodina patřila tehdy k váženějším měšťanům a po několik generací k mistrům krejčovského řemesla.

Tento Jiřík Ingvort je podle všeho zatím jediným dohledatelným přímým předkem všech v současnosti žijících Ingvortů, Inguortů, Inquortů a Inquartů. Jeho potomci, prapotomci – respektive moje přímá větev - žili v Chlumíně do poloviny 19. století, odkud přešli nejprve do Byškovic, Obříství a do Libiše, kde se narodil můj dědeček Josef Ingvort (1919-1981), a nakonec do Prahy.

Strýc mého dědy – Antonín Ingvort (1888-1949) odešel z Byškovic za prací do Ponědrážky a stojí u zastoupení rodin Ingvortů v jižních Čechách kolem Třeboňě.

Bratr mého dědy odešel na Mostecko a přivedl tak Ingvorty do severočeské oblasti.

Celkem je Ingvortů v Česku k roku 2015 - 37.

Další moji příbuzní, ve variantě příjmení Inguort, žijí v oblasti, kde se můj dědeček narodil, tedy na Mělnicku (k roku 2015 – 3). Několik příbuzných rodin mého dědečka se uvádí v Praze a v Kostelci nad Ohří - 5

Inquortovi, k nimž patřím variantou jména i příbuzenstvím, žijí v Praze, v Brandýse nad Labem, Neratovicích, Mělníku, Žatci, Zlaté u Říčan, Jičíně, Hořicích, Frýdlantu a Holešově; je nás velmi málo- já a můj bratr máme dohromady 5 potomků; celkem je Inquortů 18

Odhaduji, že celkem je v České republice něco málo nad 60 nositelů našeho příjmení, ať už v podobě Ingvort, Inguort či Inquort.

 

Již zmíněný můj přímý předek Jiřík Ingvort (asi 1677-1746) měl zřejmě mladšího bratra Václava psaného později jako Ingvart (asi 1688-1756), který se rovněž narodil v Chlumíně a který byl primátorem a městským písařem v Roudnici nad Labem. Coby kmotr některých jeho četných dětí se často opakuje Petr Pavel Columbani (1682-1748) významný stavitel italského původu (z Milána), který se usadil v Roudnici.

 

Jeden z vnuků mého předka Jiříka - Johann Anton Ingvort (*1744) se sice narodil v Chlumíně, ale přiženil se do Prahy a pracoval zde ve službách hraběte Nostice na Malé Straně, jeho syn Wenzel Klement Karl Inquart (*1775) byl celním úředníkem v Uhelné a v České Lípě a jeho syn- Johann Heinrich Inquart (1816-1896) se stal císařským úředníkem, tajným finančním radou a byl povýšen do šlechtického stavu jako Johann Heinrich Ritter von Inquart. Jeho sestra Maria Antonia Barbara Inquartová (*1812) se provdala za Johanna Christopha Seysse, přičemž jejich syn Emil Seyss (1841-1920) připojil později ke svému příjmení rodné příjmení své matky (respektive příjmení svého nobilitovaného strýce Johanna Heinricha), čímž pro jeho potomky vzniklo příjmení Seyss-Inquart. Jedním z jeho synů byl pak neblaze proslulý Arthur Seyss Inquart (1892-1946), nacista, rakouský spolkový kancléř a později říšský místodržící obsazeného Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko, který byl po skončení války souzen norimberským soudním tribunálem- za válečné zločiny byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Akt byl vykonán 16. října 1946.

 

Jiříkův syn a můj přímý předek Václav Ingvort (*1722) měl za manželku Ludmilu Koželuhovou (*1734), která pochází z velvarského rodu Koželuhů, z nichž tuto rodinu proslavili významní hudební pedagogové a skladatelé Jan Antonín Koželuh (1738-1814) a Leopold Koželuh (1747-1818)

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Brantlovi

Ze strany své matky patřím k potomkům rodiny Brantlů.

K mým přímým předkům patří velmi zajímavá a myslím si, že stále ještě trochu pozapomenutá osobnost mého prapraprapradědečka Karla Ferdinanda Brantla, jehož dílem a odkazem se v poslední době větší měrou zabývali vědečtí pracovníci z Historického ústavu AV ČR v rámci digitalizace pozůstalosti českého historika Augusta Sedláčka.

 

Karel Ferdinand Brantl se narodil 14. 9. 1801 v Žamberku čp. 1 v rodině justiciáře zdejšího žamberského panství (Karlova matka pocházela z Nového Města pražského, z rodiny císařského zednického políra); Karel Ferdinand (někdy omylem uváděn jako František) vychodil normální školu v Kynšperku, poté studoval na pražské polytechnice v Praze (Polytechnisches Institut in Prag), od roku 1821 byl praktikantem u silničního komisařství v Novém Boru u České Lípy, od roku 1824 byl pak ustaven jako kontrolní silniční technik v Doksech a poté působil coby c. k. silniční stavitel při výstavbě státní silnice z Mladé Boleslavi přes Doksy do Rumburku, později dozíral také na úsek státní silnice z České Lípy do Bělé pod Bezdězem. V roce 1843 odešel do služeb vznikající státní železniční správy do Prahy, kde jako stavební technik působil při stavbě olomoucko-pražské a pražsko-drážďanské železnice. Trasoval některé projektované železnice, např. z Prahy do Rumburka, z Pardubic do Liberce, z Prahy do Plzně a do Chebu. Psal také odborné články o železničních stavbách. V 60. letech odešel zřejmě na odpočinek za částí rodiny do Vídně a zde také 25. května 1871 zemřel.

 

Karel Brantl se vedle své profese silničního technika zajímal o historii, zejména o historickou topografii (silnice se budovaly v místech, kde vedly staré komunikace, kudy poblíž historických sídel našich dávných předků procházela historie) a archeologii, byl fascinován zříceninami zašlé slávy středověkých hradů a tvrzí. Dokladem je jeho členství v Archeologickém sboru Národního muzea, korespondence s vlasteneckým knězem, obrozencem, básníkem a spisovatelem Karlem Aloisem Vinařickým, jeho vlastní publikace o hradu Bezdězu (Carl Brantl, Die Ruine des Berges Boessig, Prag 1831, knihu recenzoval František Palacký), ale především pak poměrně rozsáhlý soubor jeho kreseb českých hradů. Brantl se stýkal s mnoha českými spisovateli i historiky a v různých časopisech, českých i německých, uveřejňoval své historické studie.

Brantl byl jedním z nadaných kreslířů vrcholné doby hradního romantismu. Jeho sbírku kreseb hradních staveb, zřícenin a heraldik pravděpodobně obdivoval i Karel Hynek Mácha, s nímž ho seznámil Máchův souputník Eduard Hindl (více o tom píše Josef Panáček ve své knize Karel Mácha v kraji svého Máje). Brantl si jako obratný kreslíř pořizoval obrázky hradů a tvrzí v místech svého působení, především na severu a západě Čech, původně zřejmě s cílem vydání vlastního uceleného díla, nakonec se však připojil k rozsáhlé Heberově encyklopedii hradů a zámků (František Alexandr Heber, Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser (České hrady, zámky a tvrze), 7. svazků, Praha, 1844–1849). Použila se zde ovšem jen nevelká část jeho díla (jedná se o 30ti kresbách, jež posloužily jako podklad pro rytiny k tisku).  V roce 1858 vytvořil pohledovou mapu železnice a paroplavby, kterou využívali turisté a cestující na parnících na trase z Prahy do Drážďan- viz http://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/19911

 

Při své práci Brantl dovedl skloubit nadání technické i umělecké. Přestože nezískal nějaké výtvarné vzdělávání, jeho kresby mají dodnes svůj půvab a ovšem i dokumentární hodnotu.

Dochovaná kolekce jeho kreseb (celkem 121) je uložena, digitálně zpracována a veřejnosti online přístupná v Historickém ústavu AV ČR. Další jednotliviny se nacházejí i v dalších institucích, především v pražském Národním muzeu, kde jsou uloženy kresby Helfenburka u Úštěku (1830), Kamýku (u Litoměřic), Kosti (1830), Mladé Boleslavi (1830), Ralska, Sloupu (1830), Tolštejna (1830) a Valečova (hrady Helfenburk, Sloup a Tolštejn jsou zastoupeny i v kolekci v Historickém ústavu), kresby Černíkovic a Rychnova nad Kněžnou najdeme v pražské Národní galerii

Více informací zde-

http://www.augustsedlacek.cz/?q=cs/brantl

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Brantl

http://www.hrady-zriceniny.cz/s-brantl.htm (náhledové fotografie Brantlových kreseb uložených v Národním muzeu v Praze a rytin zhotovených dle Brantlových podkladů, především v Heberových Böhmens Burgen …, ale i některých dalších dílech; vedle Brantlovy vlastní knihy o Bezdězu zde najdeme i zdánlivé kuriozum v podobě kolorované rytiny západoslovenského hradu Lednica z roku 1841 – je snad dokladem tehdejší Brantlovy cesty do Uher, a není tedy vyloučeno, že součástí Brantlova díla budou i další ungarika, resp. slovacika).

 

Brantlovi potomci a tedy další moji předkové

Také potomci Karla Brantla vesměs pracovali při c. k. železnici v Praze ve stopách svého otce a někteří jeho vnuci rozvíjeli výtvarné nadání jako malíři porcelánu, respektive umělečtí dekorativní malíři, na Kotlasce v Praze. Karlův vnuk, můj prapradědeček Josef Brantl (*1856) vycestoval dokonce roku 1887 s manželkou a třemi dětmi do švýcarského Riesbachu, kde se nějakou dobu věnoval této své profesi – přepisuji z pamětí jeho nejstaršího syna, tj. mého pradědečka, Ladislava Brantla:

 „Prostrednictvim sestry mé matky teta Bibijana sprostředkovala teta memu otci místo uměleckého malire v továrne ve Svičarsku v meste Züruchu, kde otec maloval na kovové ozdobné nadobí a hodinky a ruzne nadherné ornamenti pamatne vyjevi z deniho zivota, krajinky a ruzné…“

(pradědeček měl švýcarské školy a s češtinou pak bojoval po celý život)

Nevím jistě, jak dlouho rodina pobývala ve Švýcarsku, ale jisté je, že další Josefův syn Karel, zřejmě nejmladší potomek, se roku 1894 narodil opět v Libni (během pobytu ve Švýcarech se narodily 3 dcery, z nichž nejmladší krátce po narození zemřela a do Prahy se již nepodívala).

Již zmíněný Ladislav Brantl (*1881), můj pradědeček, pracoval jako soustružník kovů a zámečník na Žižkově a svoji společenskou povahu a organizační schopnosti uplatnil v činnosti I. Dělnického tamburašského a dramatického sboru v Žižkově (založen 19.9.1907 za účelem- pěstovati hudbu na jihoslovanské nástroje "tamburise" a divadlo). Ladislav Brantl byl nejen jeho členem, ale i předsedou (v letech 1913, 1918 a 1924). Jak vyplývá z dochovaného slavnostního projevu mého pradědečka z roku 1937, jednalo se tehdy o jakousi nadstavbu či přístavbu k již existujícímu spolku- Všeodborová dělnická vzdělávací beseda "Karel Marx" v Žižkově (založena 1903 za účelem- pořádati hospodářské, vědecké a z různých oborů práce přednášky, rozhovory a schůze, z kterých politika i náboženství je vyloučeno).

Jeho dcera Jitka Brantlová (*1919), provdaná Matějíčková, moje babička, mi vyprávěla, kterak její otec s ostatními tamburaši ve volných chvílích piloval hru na drnkací nástroj – tamburu (též zvaný brač) a snažil se lásku k drnkání vzbudit i v dceři (neúspěšně; odradily ji počáteční mozoly z kovových strun). Dost možná, že dělnický spolek měl už dost řečí a přednášek na téma proletariát, kapitalista, stávka apod. a chtěl se pobavit nějakou neužvaněnou tvůrčí činností. Tamburašské sbory byly a dosud (právě i na Žižkově) jsou zvláštním kulturním fenoménem.

 

Tamburašská hudba pochází ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie. Její charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích tamburových nástrojů od těch se sopránovým laděním až po basové. Nejstarší tamburašský orchestr vznikl v chorvatské Slavonii roku 1847. Výuka tamburašské hudby začala na univerzitě v Záhřebu oficiálně roku 1882. Originální hudba brzy pronikla, často díky těm, kteří odcházeli za prací nebo studiem, dále do Bosny, Dalmácie, Slovinska, Vojvodiny, Srbska, ale i k nám, na Slovensko, do Rakouska, Německa a v rámci vystěhovalectví až do daleké Ameriky a Austrálie.

O rozšíření obliby těchto souborů se u nás zasloužili naši pradědové, vojáci bývalé rakousko-uherské armády, kteří sloužili v zemích bývalé Jugoslávie. Odtud přiváželi domů tamburašské hudební nástroje a zakládali u nás první spolky. Brzy jich bylo kolem stovky, takže 17. 5. 1903 byl dokonce ustaven „Svaz tamburašských spolků československých“.

Pro tamburašské soubory si jejich kapelníci upravovali skladby z tehdejšího repertoáru populární hudby, hojně aranžovali oblíbené lidové písně a šlágry, ale i přizpůsobovali a přepisovali, vzhledem k možnostem amatérských neškolených muzikantů, i náročnější partitury velikánů české i světové vážné hudby. Tamburaši hráli k poslechu i tanci při nejrůznějších slavnostních příležitostech a byly jakousi něžnější obdobou břeskných dechovek.